CESTOVANIE: Muž od snežné řeky (díl 1.)

CESTOVANIE: Muž od snežné řeky  (díl 1.) Snad si někdo z vás čtenářů vzpomene na stejnojmenný filmaustralsképrodukce promítaný před lety ještě v  tehdejšímČeskoslovensku. Život aosud horala, jak se v Austrálii říká “bushmena”žijícího ve svémdřevěném srubu kdesi v podhúří Sněžných hor, přesnějipak u Sněžné řekymi natolik utkvěl v paměti, že jsem se rozhodlvypravit se v jehostopách. Ne, postavit si v divočine srub jsem namysli neměl, alespoňzatím ne. Spíše si jen vychutnat atmosféru dannéoblasti.

“Dávej si pozor na divoký prasata a divoký psy! Psi sedají zahnat, ales prasatama buď opatrnej! Jo a víš, jaký je rozdíl mezi“King Brownsnake” a “Dead Adder”? Nekempuj ve vyschlých korytechpotoků, náhlásilná bouřka by tě mohla nemile překvapit”. Z úst řidičejednoho zněkolika, kteří mi pomáhají přesunout se stopem po traseSydney,Canberra, Cooma, Jindabyne mě stíhá rada za radou.

MášGPS? Já bych bez něj nevyjel ani na krok”, pokračuje. GPS, tj.zařízenívelikosti většího mobilu, které vám po zadání určitých datpřesně určívaši polohu v terénu. Jsem zdvořilý a tak mu nemínímotevřeně říct, cosi o GPS myslím. Mít to sebou by znamenalo ztratitjakýkoliv pocitdobrodružství. Proto jen odpovídám. “GPS je pro ty coho potřebují. Jámám kompas, mapu a zkušenosti”. Výřečný řidič - učitelto příjímá bezemocí a k mému prospěchu mě veze o 35km dál než bymusel. Jen tak proradost, že mi může pomoci. Loučíme se na kopci sčástečným výhledem nato, co jsem si v nejbližších dvou týdnechpředsevzal překonat. Jsem na“Wallace Craigie Lookout”, nedaleko odhranic s Victorií.

Je užpozdní odpoledne, avšak stále velice horko. Soukám se do popruhusvého25 kg vážícího batohu a co nejrychleji sestupuji po prašné cestědolů kprvnímu dosažitelnému zdroji vody. “Jacobs River”. Stavím stan achystámsi věci na vaření. Popadám ručník, hrnec na vaření a dvaoriginálnídvoulitrové igelitové zásobníky na vodu. Stmívá se. Na mýdlojsemnezapomněl, to ne. V buši je to zbytečná zátěž a  luxus. Navíc vůněz nějby ještě více vábila už tak hodně dotěrný hmyz. Obtěžkán vodou,vracímse téměř za tmy, tak tak abych ještě stačil nasbírat dřevo naoheň.Doplnění kalorií, důsledný pohled na mapu a pak už jen očekávanýspánek.
Tenvšak nemám nejlepší. Mé tělo téměř sálá, trápí se. “Jsemasidehydrovanej”, říkám si. Upíjím další doušek potoční vody, tovšaknějak nezabírá.

Balím se se svítáním a sestupuji níže až kmístu, u kterého se musímzastavit. Setkávají se zde dvě řeky. Hledím domapy a pak i šátrám vpaměti. Sněžná řeka, mít i skutečnost. Tekoucílegenda. Zurčí si zdedaleko od svého pramene, zařízlá hluboko do údolí.Ozářená sluncem,ozvučená křikem papoušků kakadu, stíněná mohutnýmistromy eukalyptů.Sedám si do prachu a mlčky zírám. Beze slov jenucucávám zteplalou voduhorského pramene. Cesta kopíruje řeku a po párhodinách se s ní istretává.

Je poledne a já sotva lapu po dechu.Ulehám na lavici pod přístřeškem anevěřícně koukám na teploměr mýchhodinek. 39 stupňů! Silný vítrvanoucí z jihozápadu nic neulehčuje. Jehorký jako přírodní fén. Počkamdo čtrvté odpoledne a pak zase vyrážím.Mýlil jsem se. Vyražím seakorát vykoupat v řece a ulevit takrozžhavenému tělu. Až navečer sedávám do pohybu. Ten je však natoliknekoordinovaný, že je mi jasné, žejsem nemocen. S vírou v lepší ráno asílu spánku ulehám do spacákuvzápětí se měnícího v kus mokré tkaniny.Zázrak se nekonal, z nemocijsem se nevyspal.

Stejná teplotavzduchu dvou následujících dnů i mého těla mě omezují kminimálnífyzické aktivitě. Příjmu potravy a tekutin, vykonávání osobnípotřeby apřemisťování se ze stínu do stínu v závislosti na slunci.Třetí den smírně lepšími pocity jsem však znovu na pochodu s  batohemna zádech.Vstávám už v pět, to abych se vyhnul těžko snesitelnémuhorku. Opouštím“Pinch River” v nadmořské výšce 300m.n.m. s  pohledem navrstevnice mémapy, které mi však signalizují brutální převýšení vpříštích párhodinách. S řádně utaženými botami a holí v ruce začínámukrajovat prvnímetry dnešního dne v oblasti zvané “Pilot WildernessArea”. Celkemrychle postupuji vpřed. Nestačím se tak ani ohlížet zanádherou okolníchkopců. Jedno však vnímám zřetelně. Chlad! Spřibývající nadmořskouvýškou klesá teplota a v mém případě příbývajíhustá mračna a ta vhorách nikdy nevěští nic příjemného.

Začíná pršet, blýská se.Mohutné hřmění se rozléhá údolím. To už lijejako z  konve a pěšina semění v řečiště. Utahuji si kapuci kolem tvářea ze rtů olizuji ztékajícípot mísící se s deštěm. Zády k dešti schovánza stromem lovím v batohusušené ovoce a smšs ořechů. Přicházím narozcestí, dávám se doprava apokračuji dál hustou trávou až k mírněbažinatému místu. Vévodí muhlučný potok křížící mi cestu. Nutí mě takměnit můj směr. Ve  víře najítpadlý strom či silnou větev coby most.Jdu velice opatrně, vše je zdeřádně nasáklé.

Představa chybného kroku a následků s  tímspojených je dostatečněmotivující. Balancuji na keřích plošněpokrývajících hladinu potoka.Jedno vodní rameno je však následovánodruhým a to třetí už musím nějakpřeskočit. Ponuré počasí neustává, je13 stupňů. Opřen o kámen si dávámdalší energetickou bombu hltu vody zhadičky, když v tom mi do deštězní silný dupot kopyt. Koně “Brumbees”,jak se jim zde říká jsou divocíkoně volně žijící na mnoha odlehlýchmístech Austrálie. Několikačlennéstádo silných krasavců proběhlo kolema opět zmizelo v buši.

Další den je jako vyměněný. V botách užmi nečvachtá, ty jsem si v nocivysušil v “Cascade Hut” v  opuštěnémsrubu. Rozkvětlé okolní louky sejen hemží pestrobarevnými motýli asporadickými brouky. Jaký to kotrasts mrtvými, ohořelými stromy, jenžse staly obětí mohutného požáru předdvěma lety. Za oběť mu tehdy padlaobrovská rozloha Sněžných hor anejen těch. Nejhůře dopadly sněžnégumovníky citlivé na vysoké teplotya veškerá fauna také.

Prvnítýden je u konce a s ním i polovina mého výletu. Dnes přespím vsedlepod jménem ”Dead Horse Gap”, abych zítra mohl pokračovat nanejvyššívrchol Austrálie. Mt. Kosciuszko, jak se hora jmenuje, se tyčído výše2228 m.n.m. Pojmenována byla polským objevitelem a  velkýmcestovatelemStrzeleckém. Jméno jí bylo dáno na počest polského hrdinyAmerické válkyza osvobození, vyslovuje se však “Kozjosko”.

Výstup to nenínáročný, dnes je však ztěžován nárazovým větrem,udržujícím teplotukolem 10 stupňů. Jsem téměř v 1800m.n.m., výšce kamaž sahají porostystromů, již zmíněných Sněžných gumovníků, závislým nachladu, předevšímpak sněhu. Ten se zde ještě udržel právě od tétonadmořské výšky.

Jeprosinec, bují zde jaro. Zakrátko jej vystřídá krátké léto a vdubnubude sněžit nanovo. Paradoxem může být, že právě závěrečnýchpárkilometrů absolvuji se dvěma polskými emigranty. Kamenný sloupnavrcholu nám určuje směr a posléze slouží jako jedinné mořnézávětří.Rychle plynoucí mračna a občasný zásvit slunce obohacujíatmosféru jížvévodí nádherné sněhové pláně, pomalu tající pod teplemslunečníchpaprsků. Právě ty napájejí rodící se Sněžnou řeku a  formujíjejí tvar.

Dalibor Kupka

Kam dál?