CESTOVANIE: Victoria (2. část)
VICTORIA (2. část)Úterý 28. leden – To je ten den!
Tereza hrozně moc toužila po tom projet se na koni po pláži. I já jsemsi říkal, že by to nemuselo být špatné. A tak jsme byli v 11 hodindopoledne na ranči vzdáleném kousek od moře připraveni na jeden a půlhodinovou projížďku. Tereza už párkrát na koni jela, tak dostalahezkého koně. A já takového hnědobílého, ale nevypadal zákeřně. Zato“koňák”, chlap co nás vedl, nebyl už tak sympatický.
Koníčka jsem si snažil naklonit ještě na zemi. Pohladil jsem ho apovedlo se mi napoprvé (jako Pája) naskočit do sedla. “Uff, dobrý!….Tak teď už jenom, jak se to ovládá, kde se to startuje či jak to jede apodobně?” Koňák říká, ať ho pořádně kopnu. Tak jsem kopnul, ale kůňnic. Tak mi poradil švihnout ho uzdou. Tak jsem to zkusil …. a hle ….kůň se dal se do pohybu. Jupíí!! Tak teď už jenom, kde to má brzdu ajak se s tím zatáčí ….?”
Ve skupině jsme byli čtyři z toho i jedna osmiletá holčička, což mipřidávalo trošku na klidu, že nebudeme jezdit někde závody či broditvelké řeky. Po tom co se kůň se mnou rozešel a následoval ostatní koně,přišel jsem na to jak zastavit – poměrně jednoduše, pomocí zatáhnutíuzdy! Jen po tom co jsme zastavili, můj oř začal žrát trochu trávy přicestě, což jsem neshledával nějak špatným. Říkal jsem si: “Ať sekoníček napapá, když jen tak stojíme.” Ale chlápek zahlásil, že to munemůžu dovolit. Jinak si ten kůň bude myslet, že je to on, kdo je tušéf a bude si dělat, co chce. “Tak to ne!” říkám si. “Šéf sem tu samosebou já!” Začal jsem zápasit s koněm a tahat uzdou jeho hlavu od země.No byl to boj, ale vyhrál jsem. Pro tentokrát.
Asi po půl hoďce jsme dojeli, respektive došli na pláž. Za tu dobu jsemse již cítil trochu jistěji. I když mi kůň nezatáčel přesně podle mýchpředstav, měl jsem ho přece jenom trošku pod kontrolou. Tahal jsem muhlavu nahoru při každém zastavení, takže už nežral, když jsem hokopnul, tak popoběhl a při zatažení uzdy i zastavil!
Na pláži se nás koňák ptá, jestli si chceme zkusit cval. Tea bylanadšená - no tak sem se taky nenechal zahanbit a přikývl jsem. Chlápekse šel projít z holčičkou po pláži a nás nechal, ať si zacvaláme. Terkami stačila říct, že musím zkoušet vysedávat. “Hmm, no já to tedyzkusím, ale jak se to dělá?” A tak jsme běželi … Tereza ladně,vychutnávala si tu nádheru, koně a pláže a já… jsem bojoval. Připadaljsem si trochu spíše jak na koze (pozn. aut. na té jsem také ještěnejel). Dost to cloumalo s celým mým já, měl jsem co dělat, abychudržel nohy v třmenech a udržel se. Musel na mě být úžasný pohled – aleběžel jsem… cválal.
Ze začátku jsem myslel, že slítnu, dohromady se na koni není čeho držet– je to trošku nestabilní dopravní prostředek. Ale pak jsem se dostaldo nečekané souhry pohybu a připadal jsem si jako profesionální žokej aříkal jsem si. “Snad se všichni dívají a vidí, jak to umím!” Opravdutěchto pár vteřin, jsem byl stylový! Než jsme zase začali klusat a jánevěděl, jak se vysedává… No, každopádně to byla super zkušenost, nakterou nezapomenu a přinejmenším tři dny potom jsem ji cítil po celémtěle. A Terka byla maximálně spokojená, tak jsem měl radost. Ale musíto být krásný, když se to aspoň trochu umí a člověk může pozorovatpřírodu ze sedla koně.
Opouštíme Apollo Bay a pokračujeme dále. Skoro na konci Great OceanRoad poblíž městečka Port Campbell jsme přijeli k tomu nej… co jesynonymem této cesty. A tím jsou skalní útvary Twelve Apostles tyčícíse z moře u pobřeží. V oblasti Port Campbell je ovšem tolik úžasnýchskalních útvarů, které moře dokázalo vytvarovat. Několik skalníchmostů, jeskyně, tunely – krásná hra barev modrého moře a žlutého písku.Je zde také známý pískovcový most London Bridge. Původněpoloostrov se po nečekaném spadnutí prostřední části v roce 1990 se bezjakéhokoliv varování stal ostrovem. Tato příhoda se stala dramatickoupro dvojici turistů, kteří byli uvězněni na náhle nepřístupné části.Nikdo naštěstí nespadl do moře a turisté byli zachráněni o pár hodinpozději prostřednictvím vrtulníku.
Další naše cesta po Ocean Road vedla přes městečko Warrnamboll dopřírodní rezervace Tower Hill. Je to kaňon obklopený kolem dokolakopci. A upřostřed jsou kopečky, lesy a běhá tam hromada zvířat. Takžemůžeme udělat krásnou fotečku zblízka s koalou, fotíme emu, vidímeklokany a pozorujeme z úkrytu ptáčky. A taky nás děsně otravují mouchy.
Předposlední věc, co jsme chtěli na naší dovče navštívit, je pás pohoříGrampians. Jsou to vlastně dva pásy hor. Jeli jsme údolím do jedinéhoměstečka Halls Gap. Navečer jsme vyjeli na jednu vyhlídku a před námise jak na dlani objevilo toto pohoří a údolí s městečkem a přehradou vpozadí. Sluníčko nám svítilo a podívaná tak neměla ani chybičku. Dálejsme jeli k “Balkonům”, což jsou nejznámější kamenné formace Balconies- horizontálně čnící skály. Vrátili jsme se večer do Halls Gap, kdejsme skoro v opuštěném kempu, jen za asistence klokanů a papouškůpostavili stan.
31. ledna - pátek
Ačkoliv již x-tý McKenzie vodopád byl povedený. Proběhli jsme skalníútvary Grand Canyon, Silent Street - údolí a kolem jen skály kolem nás.Z Grampián jsme dojeli navečer do 300 km vzdáleného městečka Echuca nařece Murray. Tato řeka je vůbec nejdelší v Austrálii. A zde se takénatáčel známý a mnou velmi oblíbený seriál “Co přináší řeka”. Již jsemse těšil až se podívám na stále fungující parníky.
V sobotu ráno jsme zaplatili menší poplatek za vstup na původní dřevěnýpřístav Port of Echuca, postavený z červených gumovníků. V ceně bylahodinová jízda na parníku. Již před přístavem je celá ulice zachovaláve své původní historické podobě. S prašnou cestou, koňským povozem adobovými proprietami. Ale jaké bylo mé obrovské nadšení, když jsem sina druhé straně vstupenky přečetl, že parník Pevensey, byl ten onenparník Philadelphia z již zmíněného seriálu. Pro potřeby natáčení bylpřejmenován, ale původní název tohoto parníku postaveného v roce 1911 azrestaurovaného o šedesát let později byl Pevensey.
Projížďka byla úžasná. Na tomhle stroji, kde topič házel polena dokotle jako za dávných časů a kormidelník mu dával pokyny - stop, vpřed,vzad, přesně tak, jako jsme viděli v seriálu. Prošli jsme si ještě dvadobové hotely. V jednom z nich v hotelu Star bývával ve sklepěnelegální bar. To bylo v době, kdy hotel již odmítal platit za licencik prodeji alkoholu a tak podloudně lidé chodili pít do sklepa. Tentobar byl fikaně vybaven únikovým tunelem pro případ úniku před policií.
Echucy rozhodně nelituji. Jestli je někde místo, kde se říká, že načlověka dýchne doba minulá, je to rozhodne tady! Možná to píšu stálepod vlivem dojmů z naší cesty, ale právě Echuca byla to poslední, conás na našem měsíčním putování čekalo. Po ní přišla už jen ta horšíčást dovolené. Přejezd po dálnici zpět domů – do Sydney. Cestou jsmeviděli zdálky požáry a užili si plno kouře. Na půli cestě jsme se ještězastavili přes noc v hotelu. Druhý den v šest ráno nás vzbudil řevptáků. Ale po kouři nebylo ani památky.
Po třetí odpoledne jsme zase dorazili do toho města – Sydney. Po našichzážitcích z přírody a klídku se nám vůbec nechtělo zpátky. Ale měsíc tobyl jedničkovej, dal mi trochu vynahradit, jak jsem tady předcházejícírok chodil jen do práce a do školy. A velkou zásluhu na této dobrédovče a pocitu z ní měla také moje spolucestující, s kterou mi byloopravdu dobře.
-Josef Bruza-