Stmívá se. Krvavě červená zář zapadajícího slunce dávno zmizela z oblohy. Je absolutní bezvětří, ne však absolutní ticho. Nehybně stojící palmy nejrůznějších druhů, obrovské, košaté fíkovníky, husté porosty mangovníků a liány dotýkající se vodní hladiny, je to první co svýma očima vnímám. Toto, ale i směsice nejrůznějších zvuků vycházejících z nitra džungle, spolu vytváří nenapodobitelnou atmosféru. Pádlujeme pomalu, mám tak dost času vše řádně vstřebat. Jsem na řece Tariku, jednom z hlavních přítoků řeky Mamberamo.
Mí dva parťáci na plavbě, domorodci, znají zdejší oblast do detailu. Jak by také ne. Řeka zde má funkci cesty, ale také zdroje obživy. Především ryby jsou základem jejich každodenního jídelníčku. Poklidná hladina se pomalu začíná stříbřit. Vycházející měsíc ještě více probouzí zdánlivě spící prales. Tu a tam vyplašíme nočního ptáka, jehož křik za úprku do bezpečí zní ještě dlouho v ozvěně. Pravidelné tempo je přerušeno zvednutím pravice jednoho z domorodců. Zpomalujeme. Baterka v jeho ruce osvěcuje bahnité místo blízko břehu. Kormidelník za mnou mění směr. Pádlo v jeho ruce zaměňuje za podomácku vyrobenou harpunu. Míří jí přesně tam, odkud září dvě bílé tečky. Krokodýl! Hledí na nás, my na něj. Dívá se smrti přímo do očí. Moment napětí a výstřel. V křeči se svíjející oběť vykouzluje úsměv na tváři obou lovců. Krokodýl, i když menšího vzrůstu, pro ně znamená finanční přilepšení. Prodají ho totiž na tržnici do rukou překupníka.
Následují další lovecké pokusy. Obětí se stává i jeseter slušné velikosti. Pomalu usínám. Monotonni zvuk nočního hmyzu je k tomu přímo ideální. Něco málo po půlnoci zastavujeme. Nevim co se děje. Přirazíme ke břehu, kánoe přivazujeme ke stromu. Míříme k opuštěné chatrči, kde podle všeho přespíme. Mých pár frází indonéštiny je málo k tomu, abych se dozvěděl více. Uléhám na podlahu z lámané palmové kůry. Jsem v botách, dlouhých kalhotech, košili s dlouhým rukávem, ponožkách na rukou schovanými pod pažemi a se síťkou na hlavě. Základní a nejobyčejnější ochrana proti komárům a tím pádem i malárii. Chatrč má pouze střechu a podlahu na kůlech, žádné stěny.
Ještě před svítáním však vyrážíme dále. Spousty volavek lovících u břehu, ale i orlů kroužících po obloze nám dělá společnost. Levá strana řeky je lemovaná pralesem, po pravé na horizontu mizející pohoří, odkud jsem se včera vznesl. Přemýšlím co dál. Buď se vydat s domorodci proti proudu Mamberama, či se sám pokusit o jeho částečné splavení. Ještě tam ale nejsem. Brzy však mé úvahy nabírají jiných rozměrů. Vodní proud je častokrát natolik silný, že od sólové jízdy upouštím. Především mě k tomu vede opačný směr toku řeky. Teoreticky pádlujeme po proudu, směrem k moři, v reálu však zápolíme s protiproudem.
Těsně po poledni jsme v Dabra, správním středisku zdejší oblasti, v cíli naší plavby. Mé první kroky míří na policejní stanici. Západní Papua má totiž zvláštní status. Prokazuji se pasem a povolením cestovat tímto územím. Čeko, komentuje policajt můj pas. Má zájem o konverzaci, dělí nás však jazyková bariéra. Posílají pro někoho, kdo umí anglicky. Poté následuje menší výslech a upozornění, že pokud budu dělat něco co bych neměl, skončí můj batoh v řece. Zachovávám klid, žádné emoce. Asi se tady musí dost nudit, říkám si. Po čase však přece jen mění notu a dokonce mi nabízí plavbu na jejich lodi po řece směrem k moři, kde bych pak mohl nasednout na meziostrovní loď a dostat se tak do Jayapury, hlavního města Papui. Nakonec se mě ptá, kde zde budu bydlet. Využívám toho, že mi policajt nerozumí a nabízím tlumočníkovi možnost přivydělat si nějaké peníze. Ten se zprvu sice zdráhá, ale po ujištění, že na tom neprodělá, nakonec přece jen souhlasí a já tak mam od policajtů pokoj.
Zbývá mi ještě jeden týden. Zvažuji všechny možné alternativy pro a proti a pomalu se smiřuji s tím, že plout proti proudu už nemá cenu. Na to, co bych zde chtěl najít, je to málo času. Spíš se podívám po okolí a nabyté zkušenosti zužitkuji při mém případném návratu.
Můj pohyb je však výrazně limitován častým deštěm. Jednou se vydáváme do blízkých kopců pozorovat rajky, rajské ptáky. Sledovat je při námluvách, tančících a dvořících je přímo senzační podívaná. Necítím se však nejlépe. Už několik dnů mám teplotu, jsem bezdůvodně unavený, někdy až malátný. Mám nechutenství k jídlu, cítím se vyčerpaný. Ještě více energie mi ubývá po zjištění, že můj let do Jayapury byl zrušen. Pokažený motor, dostává se mi odpovědi. Není to však jen jednou. Nakonec mě přestává bavit věčné chození na letiště a zpět. Stavím si svůj stan přímo na místě, které slouží coby čekárna a odbavovna. Po třetím či čtvrté změně data odletu se přece jen dočkávám. Pesawat, jak se letadlu v indonešstine říká, mě přece jen vysvobozuje z nedobrovolného zajetí. Je nás v něm celkem 5 a k tomu několik kohoutů, papoušků kakadu, pár pytlů se zelenými banány a kdoví co ještě. Delta Mamberama se vzdaluje, aby vzápětí byla nahrazena jezerem Sentani. Nějak to ale nevnímám. Je mi ještě hůře než v předešlých dnech. Cele mě tělo úplně hoří, nepotim se však. O jídle nechci ani slyšet, jíst ale musím. Nutím se tak sníst alespoň půlku ananasu. Antimalárické tablety beru pravidelně, ale ani ty nemůžu brát coby stoprocentní záruku bezpečí.
S novým dnem se cítím mírně lépe a chystám se na návštěvu jednoho z ostrovů jezera Sentani. Tři dny tak trávím v domě protestantského kněze, který místo roucha na sobě nosí sportovní soupravu Adidas a tričko s nápisem Australia. Menší vzrušení ještě zažívám na tržnici hlavního města, kde se pídím po tričku s nápisem PAPUA MERDEKA, které jsem jednou zahledl. Znamená to svobodná Papua. Když se tak po něm ptám, oboří se do mě jeden Indonésan a až příliš emotivně mi dává najevo, že žádná svobodná Papua nikdy nebyla, není a nebude. Ale bude, odpovídám mu česky.
Dali Kupka