CESTOVANIE: Zpráva z Tichomoří (č. 3)

Šalamounovy ostrovy

Několik let připravovaná výprava dopadla poněkud jinak, než jsem předpokládal. Narazil jsem totiž na lidi, kteří přemýšlí způsobem „peníze nebo život“. Navíc k tomu používají pomůcku, mačetu.

Z těch mnoha kultur Šalamounových ostrovů mě zajímaly dvě, tajuplně znějící Kwaio a Moro. Již v Sydney jsem navázal kontakt s člověkem, který byl sám z kmene Kwaio, navíc tamním učitelem. Onen přítel však podlehl zákeřné nemoci a z naší společné výpravy do nitra území Kwaio tak sešlo. Stále jsem však byl v  kontaktu s jeho rodinou, která pro mě představovala jakousi základnu. Po mém příletu na Šalamounovy ostrovy jsem tak nemusel marnit čas a  mířil jsem na jisto, k mým přátelům. Přesun z hlavního města Honiary byl následující. 3 hodiny na rychlé mezi-ostrovní lodi, kde se pasažérům nestačily vydávat igelitové sáčky, následoval půlden na korbě přetíženého náklaďáku, následkem čehož byly dva defekty a  několikahodinové zpoždění. Přespal jsem v domě jednoho učitele, se kterým jsem sem na korbě seznámil. Další den jsem po několika hodinách, na pronajatém motorovém člunu, dorazil na místo. Dle informací, které mému příjezdu předcházely, už o mě a mých záměrech věděli i dva nejvyšší náčelníci území Kwaio. Ti však v době mého příjezdu nebyli na místě a já tak v rodině zesnulého kamaráda trávil více času, než jsem předpokládal. Společnost mi dělala právě sestra mého kamaráda, jediná osoba z celé vesnice schopná a ochotná hovořit se mnou anglicky. To se však po čase stalo trnem v oku části vesničanů, kteří mou přítomnost vnímali poněkud jinak. A tak se stalo, že nám bylo po 14 dnech dáno ultimátum. Buď zaplatím v přepočtu $1000 AUD = 17000 Kč nebo budeme oba dva o hlavy kratší. To už jsem měl za sebou schůzku se sedmi zástupci vesnice, která však dopadla patem. Teď jsem tak stál před hrozbou, která pro mě znamenala stop a nenaplnění mých několikaletých představ o  proniknutí do nitra území Kwaio, tam kde se uctívají duchové zesnulých předků, nadpřirozené síly jsou samozřejmostí a západní civilizace nemá vůbec žádný vliv. Navíc mi ve stejnou dobu někdo ukradl mé jediné boty... Života si cením nejvíce, přistoupil jsem proto na výkupné, které se mi podařilo částečně snížit. Využil jsem však situace a aniž bych cokoliv zaplatil, vydal jsem se o půlnoci na kanoi, i s tou dívkou, na nejbližší policejní stanici. Nejednalo se mi ani tak o tu hrozbu, ta se dala řešit penězi, ale o boty nemalé hodnoty, bez kterých byl můj pohyb těžko myslitelný. Po delší diskusi, především s místním policistou, byl tam i australský, mi bylo doporučeno se zpátky nevracet. Další den jsme pak byli oba dva eskortováni do bezpečí, z  dosahu krvelačných domorodců. Tím však pro mě zdaleka nic neskončilo. Prakticky do stejného místa jsem se pak vydal ještě dvakrát. Výši případného rizika jsem si uvědomoval, přesto “touha” poznání a snaha prorazit do nitra svérázného kmene mě ovládaly více než obavy o život. I když jsem ani jednou nedosáhl svého, spíše naopak, dostal jsem se do téměř stejné situace jako dříve, můžu být spokojen alespoň s jedním. Proto čeho jsem chtěl docílit, jsem udělal absolutní maximum. Vše co jsem tam zažil se kompletně shoduje s tím, co jsem o těchto lidech slyšel předtím. Prostě peníze nebo život. Přesto však na Kwaio nevzpomínám negativně. Spíš naopak. Poznal jsem je takové, jací skutečně jsou a přežil jsem. Jako jakýsi bonus tak pokládám mou přítomnost na svatební hostině Kwaio, na kterou jsem byl pozván. Tam jsem také po dlouhých letech opět ochutnal vepřové maso. Odmítnutí by totiž nemuselo být pochopeno. Vše probíhalo v rámci Kwaio tradic a to i  přesto, že se vše konalo v již křesťanské vesnici. Víra má totiž na tradiční zvyky neskutečný vliv, likvidující. Veškeré maso a zelenina se pekly v tzv. zemních troubách mezi rozžhavenými kameny. Výjimkou byla krev z prasat. Ta se pekla v bambusových tyčích přímo na ohni. Bambus také sloužil jako zásobník vody, ze kterého se pilo. Ještě něco k těm prasatům. Byla zabita dvěma způsoby v závislosti na tom, kdo byl členem jaké víry. Část jich byla podřezána a část udušena omotáním jejich rypáku špagátem. Všechny dobroty se servírovaly na banánovníkové listy či do rozpůlených bambusových tyčí.

Vše co jsem na území Kwaio zažil, si zaslouží podrobnější zpracování a bude otištěno v některém z příštích výtisků.

Podstatně odlišnou zkušenost jsem měl při kontaktu s lidmi, kteří jsou vyznavači hnutí Moro. Právě tato oblast je známá pro nepřízeň počasí, nevlídné moře, ale přátelské lidi. Sílu “slané vody”, jak tam moři říkají, jsem poznal hned na začátku. Na pevninu jsme se s motorovým člunem dostali tak, ze jsme jednoduše “chytili” vlnu a nechali se jí vyplavit na břeh. „Tvář slunce už jsme neviděli několik dnů,“ byly jedny z prvních slov, která jsem ve vesnici věčně sužované deštěm slyšel. Okamžitě jsem byl seznámen s nejvyšším náčelníkem Moro, samotným zakladatelem stejnojmenného hnutí. Jako projev úcty mi byl jím samotným nabídnut přírodní tabák savu savu, který mě rádně prověřil. Jakoby se mi zdálo, že se mi zdá sen... Síla tabáku byla opravdu neskutečná. Ještě dva dny poté jsem se s jeho následky potýkal. Po dvou dnech se mi také dostalo přijetí u  prezidenta hnutí Moro, se kterým jsem projednal všechna pro a proti. Umožnil mi téměř neomezený pohyb a možnost fotit a natáčet. Jen to počasí mělo názor opačný. Další den jsem pak vyrazil spolu s ostatními v kabilato, což je oděv vyrobený z kůry stromu. Stal jsem se tak členem komunity, kde travnaté sukně a kabilato jsou tím, co se právě nosí. Každý den ráno, než jsme zamířili do buše pracovat na zahradě, sešli jsme se před náčelníkovou chatrčí ke krátkému rituálu. Ke zviklání ořechu betel, který má v kombinaci s listem specifické rostliny a  práškem s vypálených ulit šneků účinek lehké drogy. Betel se žvýká při každé příležitosti, já se však měl na pozoru. Byl jsem tam proto, abych něco viděl, a ne abych byl viděn!

V zahradě jsem pak dostal silnou, dvoumetrovou tyč, se kterou jsem tak jako ostatní, prováděl díry do země. Další den pak přišly ženy, které do takto připravených děr sázely brambory yum. To, co pro mě znamená rozbouřené moře, je pro lidi hnutí Moro každodenní rutinou. Každý den se vydávají na širé moře ve  svých vydlabaných kánoích. Rybolov je vedle chovu prasat také jediným zdrojem proteinu. Zajímavostí určitě je, že tito lidé kombinují víru představenou misionáři s jejich tradičním způsobem života. V této vesnici jsem také onemocněl. Na doporučení jsem navštívil náčelníka Moro, který mě léčil třením několika listů po hlavě a taháním vlasů. Teploty mě to sice nezbavilo, bolest hlavy však přece ustala.

Během svého pobytu na Šalamounových ostrovech jsem navštívil ještě jednu zajímavou oblast. Lagunu Langa Langa, která je známá jako výrobna tradičních peněz. Mají podobu malých kroužků vyrobených z mušlí nejrůznějších odstínů. V oblasti Kwaio se používá kombinace bílá a  červená, kde bílá je dominující. V oblasti Langa Langa má nejvyšší hodnotu barva červená. Tyto peníze se jednak používají pro výrobu doplňků oblečení, ale také při koupi manželky. Kroužky se jednoduše navlečou jeden vedle druhého na dlouhé provázky, obvykle pět či šest provázků vedle sebe a na konci se svážou. Taková sada má například u  lidí Kwaio, při délce 1.5 metru, hodnotu 1700 Kč. Pět takových sad + peněžní hotovost, je běžná částka při koupi manželky, na které se často podílí celá početná rodina. V již zmíněné oblasti Weather coast, se často používá i zubů delfínů, jako součásti náhrdelníku. Ti jsou “voláni” k pobřeží tradičním způsobem údery pod hladinou moře. Je to to jediné, proč jsou loveni. Stejný způsob se používal i k přivolání žraloků, kteří se zde v minulosti uctívali. Ti však měli pozici na úrovni bohů.

Ne nadarmo se říká, jiný kraj, jiný mrav.

S pozdravem ze Šalomounových ostrovů

Dalibor Kupka

Kam dál?