FESTIVALOVÝ ČTYŘLÍSTEK: AKCEPTUJME RŮZNORODOST
Jeden hubenější a jeden obtloustlejší muž se mají rádi. Všechny hezkéchvilky sdílejí spolu a jejich skutky je dovedou až před oltář, prvnímanželsky polibek... ten hubenější muž se náhle probudí v těsnémsedátku v letadle s hlavou neznámého obtloustlého souseda na rameni.Tenhle příběh si v reklamě vymyslely aerolinky sponzorující filmovýfestival v Sydney. Ale prozrazuje víc – Austrálie akceptuje jakoukolivrůznorodost mezi lidmi. Některé snímky, které 52. mezinárodní filmovýfestival v Sydney koncem června promítal, naznačovaly, že zvláště nastarém continentě mají k takovéhle akceptaci cestu krkolomnou.Lístek první: S tolerancí nahoru dolů
„Docela se divím, že Horem pádem se ještě nekoupilo do australskédistribuce, protože ukazuje témata, která jsou v každé společnosticitlivá, jako rasismus, xenofobie, migrace,“ soudí Barber Lynden,umělecký ředitel festivalu. Nahrává tomu i fakt, ze české filmy vposlední době v Austrálii mají rádi. To obzvláště poté, co tu předčtyřmi lety na festivalu získal Hřebejkův film Musíme si pomáhat hlavnícenu a tím pádem i vstupenku do australských kin a další zájem diváků.V australské distribuci ho následovaly Babí léto a loni Želary. Reakcediváků po projekci Horem pádem na festivalu v Sydney byly rozmanité.
Český a slovenský student na to kouká s nadsázkou, baví se připrůpovídkách svých oblíbených herců, a co hlavně: v zobrazovanéspolečnost se orientuje. Ale co takový zahraničnídivák, který nadsázku, české stars a český humor neregistruje a vidíjen obraz české společnosti s paletou vyjmenovaných problémových místjako jsou rasismus, emigrace, fotbaloví hooligans, podsvětí, černý trh.„Mně se líbilo, že se tam člověk poznal,“ řekl po projekci českýstudent. „Ale skoro se až stydím, jak jsme tam vylíčení skoro jakorasisti. Taková přece vůbec není většina Čechů,“ zaznělo taky. Cizineczrozpačitěl. „Opravdu je to tam takové, jak ukazuje film?“ ptali sezahraniční diváci, nenápadně kroužící kolem českých diskusních hloučků.„Opravdu jsou Češi takoví rasisti?“ Bohužel Jan Hřebejk do Sydney nafestival nedorazil, takže avizovaná diskuse po filmu se nekonala. Češtía slovenští studenti zůstali bez autogramu a zahraniční diváci sezdeformovaným obrazem Česka.
Lístek druhý: Provokativní dokument a popcorn
Festival v Sydney patří ke třem největším filmovým přehlídkám vAustrálii vedle festivalu v Melbourne a Brisbane. Zvláště mladé amultikulturní publikum přitahoval především do State Theatre, DendyCinema či do multiplexu Hoyts na George street, kde filmuchtivýmstrávníkům ve festivalovém menu odpromítal skoro dvě stovky filmů během16 dní. Ukojit svůj intelektuální hlad po dušezpytných stories přišlopřes 145 000 diváků. Organizátoři si pochvalovali, že jim letošníinovace vyšla – umístěním části programu do multiplexu Hoyts se jimpodařilo přesměrovat některé diváky na festivalová představení. Třebažepro fajnšmekry pídící se po provokativních dramatech může festival mezicoca colou, popcornem, fast foodem a Hvězdnými válkami představovatnoční můru. Programové menu v multiplexu servírovalo „pretty stories“ stituly jako I am a Sex Addict nebo Murderball, ale kupodivu i maďarskáčerná komedie Kontroll tam patřila k prvním vyprodaným představením.
Lístek třetí: Zázkaky se dějí
Člověk by se až divil, že dalším vyprodaným festivalovým hitem bylasrbská tragikomedie Life is a Miracle (Život je zázrak). Zjistí-li ale,že režisérem není nikdo jiný než veleslavná persona světovékinematografie Emir Kusturica, divit se přestane. Život je zázrakpatřil k jedněm z nejvitálnějších filmů festivalu, k zázračným příběhůmplným Kusturicových zázračných bizarností, jako že operní pěvkyně pějena fotbalovém hřišti v průběhu ostře sledovaného utkání... a ono je tovlastně v pořádku. Holub na střeše hypnotizovaný kočkou spadne a pes jího chce ukrást... je to normální. I ta válka, která v Srbsku v roce1992 vypukla, je přijata téměř samozřejmě.> >Hlavnímu hrdinovinepřátelé zajmou syna a domácí vojska mu pošlou zajatou dívku, aby o nipečoval, neb ji vymění za syna. A jak už to v životě bývá, láskapřichází ve chvílích, kdy ji člověk nejmíň čeká. Takže když zaasistence světových médií probíhá výměna zajatců, dívka volá, že nechcedomů, a muž s otevřenou náručí ji nechce pustit. Vyjednávači mu donáruče šoupnou syna a muž neví, zda má plakat radostí nebo žalem. Ajakoby andělem strážným, který ochraňuje lidské životy i lásku, jeoslice, která v rozhodujících okamžicích příběhu postává na kolejích anehne se „jelikož nechce žít, protože se zamilovala a on ji nechce“.
Lístek čtvrtý: Akceptujme různorodost
Bylo by zajímavé sledovat diskusi po projekci českého filmu, kdyby seJan Hřebejk dostavil. Možná by byla podobně rozprouděna jako po novémbritském filmu s podobnou tematikou A Way of Life (Způsob života).Natočila ho jako svůj první film mladá režisérka Amma Asante a po filmupublikum dotazy na problém rasismu neobcházelo. Její debut je drsný,násilný snímek o rasismu odehrávající se v jižní části Walesu vBritánii. Ve svém filmu úzce zaměřeném jen na problém rasismu začínáscénou, jak parta výrostků na ulici zkope k smrti cizince, co senastěhoval do domu naproti. Režisérka se snažila vysledovat, kde můžetakováhle nenávist v lidech vznikat. „Moje hrdinka není vzdělaná a nemáani základní rozhled. Vidí jen svůj malý prostor a svoje problémy, apak je pro ni najednou těžké žít vedle cizince,“ snažila se vysvětlitAsante po projekci. Podobně zaměřen je i francouzský snímek Innocence(Nevinnost) o krutostech mladých dívek ve škole.
Kdyby byl dnešní svět opravdu tak násilný, jak se ho snažili zachytitsoučasné snímky, které ukázal festival, žili bychom v éře chmuru,rasismu, válek, loupeží, korupcí. Ale divák vyjde z kina a vidi objímatse dva kluky na sydneyské ulici, kterým je nějaký šílený svět zpotemnělého sálu šumafuk a oddechne si, že kolem něj je život, jak mábýt.
Martina Vacková