Filipíny jsou ostrovní země tropického pásu, zeměpisně patří ke státům Jihovýchodní Asie. Jsou jednou ze tří zemí světa, co do množství přírodních katastrof. Aktivní sopky, častá zemětřesení, tajfuny. Na druhé straně památky z dob Španělské koloniální nadvlády, neskutečně krásná příroda a skvělí lidé. To vše a mnohem více lze vidět a zažít na Filipínách, kde víra v Boha je nade vše a kohoutí zápasy národním sportem. “Hello Joe, taxi?” Zní mi v uších ze všech stran. Právě jsem prošel celní a pasovou kontrolou na letišti ve městě Cebu, po Manile druhém největším. Leží na stejnojmenném ostrově, který mě vítá zamračeným deštivým počasím. Je prosinec roku 2000.
Cebu nebo Praha, v tom není rozdíl. Alespoň co se taxikářů týče. Mám snahu usmlouvat sumu předem, ale bezúspěšně. Rezignuji. Za chvíli bude večer a já musím stihnout noční loď na další ostrov. Tenhle je pro mě příliš komerční. Sundávám batoh ze zad a v tom přiskočí mladík plný ochoty, pro mě však ne zrovna žádoucí. Podezřelé....
Pokládám batoh, napůl i s jeho pomocí do taxíku, a hle, mladík si žádá peníze! Asi vtipkuje. Tváří se však úplně vážně a taxikář také. Nejvážnější jsem však já. Místo peněz mu dám odpověď, že peníze pro něj, dám při placení taxikáři. Souhlasí. Toto pěkně začíná. Taxikář mě upozorňuje na nejrůznejší živly, zlodějíčky, stahující se do města právě teď před Vánocemi. “Utrhnou ti hodinky ze zápestí, ani nevíš jak,” povídá mi, když se ploužíme ulicemi směrem ke Kríži Ferdinanda Magalhaese, portugalského mořeplavce a objevitele Filipín. Poslední taxikářova slova byla: ”200 pesa, Joe! A Bůh ti žehnej.”
Vcházím do baziliky s obrovitým krížem, kolem mne se hromadí pouliční prodavači a houf malých dětí. Dlouho se nezdržuji a nekratší cestou si to mířím do přístavu. Po dvou a půl hodinách plavby jsem na ostrově Bohol. Ještě na lodi se seznamuji s mladíkem, který se mnou od půlnoci až do rána čeká na chodníku na první autobus na “Čokoládové kopce”. Je to místo známé holými symetrickými vrcholy. Přijímám nabídku a na motorce absolvuji výlet mezi těmito přírodními útvary podél rýžových polí obdelávaných za pomocí vodních bůvolů. Zážitek však není nijak zvláštní, snad i proto, že se necítím nejlépe. Ubytovávám se na jakési ubytovně malého hotelového komplexu. Normálně to sice nedělám, cítím se ale skutečně mizerně. Spal bych raději venku než v místnosti s řadou postelí a plísní na stěnách.
V noci musím na záchod. Žaludek se ozývá, hladem to však není. Další den se vypravuji na místní tržnici. Spousta obuvi a oblečení domácí produkce, nejrůznější druhy ryb, zeleniny a ovoce, celkem nic zvláštního. Jedna věc mě ale zaujala na první pohled. Hlava krávy. Hledí na mě z pultu jako živá. Mám zájem o koupi mačety. Obcházím celou tržnici, ale pořádnou pevnou mačetu nemají. Pouze cosi z měkké oceli určené ke sklizni cukrové třtiny. Odcházím s trsem cukrových banánů a plnou hrstí malých placiček s kokosem. Ještě nezbytnou láhev vody a odjíždím z Carmen, abych byl večer u Jagna. V půli cesty si dávám pauzu. U břehu řeky nedaleko od cesty se nestačím divit, co příroda také stvořila. Tarsier, nejmenší druh opice na světě, ke menší než dlaň. Má prsty jako rosnička a nadpřizené ocima. Je jich zde snad deset.
Už odpoledne jsem v Jagna, kde zjišťuji, že peníze mi nestačí na zaplacení noclehu, natož pak na další lodní lístek. Nejhorší je skutečnost, že je nedele a všechny banky jsou zavřené. Znamená to, že své americké cestovní šeky nevyměním. Mám naštěstí hotovost v australských dolarech, což mi po chvíli pomáhá ven z potové situace. Jsme spokojeni oba - já i obchodník s drogérií.
Mám už docela hlad. Jdu zaprášenou ulicí až ke stánku, kde se opékají miniaturní kuřata. Platím za dvě stehýnka a k tomu porci rýže vařenou v banánovém listu. Vše si pokapu šťávou z limetky. Jsem téměř po jídle, když v tom mi něco prosfiští kolem hlavy. Minul. V klidu se zvedám, děkuji a mizím v davu lidí. Príště by se mohl trefit.>
>Kupuji si lístek, který zahrnuje místenkou a dva litry vody. Odcházím na okraj městečka, kde za zájmu dětí čekám na pláži na loď. Připlouvá se západem slunce, kupodivu na čas. Ten na Filipínách nehraje vůbec žádnou roli. Pár hodin sem či tam. Hlavně že se dojede. Říkají tomu “Filipínský čas”. Místenku sice mám, ale jak jsem zjistil, stejnou má i někdo jiný. Dvakrát prodané lůžko ... Maminka s dítětem se nakonec uskromnila a jednu ze dvou postelí mi přenechala.
Toto poschodí je absolutně plné, ležím navíc na horní posteli. Dýchám nedýchatelný vzduch, teploměr mi ukazuje 28 stupňů. Je osm hodin večer. Vypluli jsme už dávno, o spánku však nemuže být ani řeč. Ustavičně se potím, což mi nevadí. Mám společnost a ne jen tak ledajakou. Je dávno po půlnoci a já jsem stále v diskusi s Marlen, rozvedenou, sympatickou a velice příjemnou ženou. Začala otázkami typu kdo jsem, odkud a kam jedu, proč sám, co moje manželka atd. Postupně se dostala k otázkám, co si myslím o nich, Asiatkách a tak podobně. Pár nocí jsem už nespal, tato nebude vyjímkou. Marlen však není sama. Najednou mám v ruce adresy čtyř dívek. Nevím, jak tu lavinu zastavit a snad i proto se mi hodí jít na záchod. Chtěl jsem pouze vykonat potřebu, ale z toho co vidím je mi navíc i špatně. Ale když já opravdu musím! Zadržuji dech a rychlostí nejvyšší vykonávám, co jsem chtěl. To už je mísa plná až po okraj! Ještě že mám svůj toaletní papír. Zpět se vracím s úsměvem, Marlen usnula.
S její pomocí pak ráno nalézám autobus, kterým se dostanu do Davaa za mým kamarádem Francisem bývalým spolužákem ze Sydney. Jsem na největším Filipínském ostrově Mindanao, jehož část obývá 7% muslimská menšina bojující za samostatnost. Časté jsou tu únosy zahraničních turistů. Muslimskou kulturu mám rád,> >stát se rukojmím však v plánu nemám.
Mám před sebou průjezd celým ostrovem ze severu na jih, 9 hodin autobusem. Zásoben vodou a ovocem zaujímám pozici úplně vzadu, připraven lovit na kameru scenérie Hopických hor, kterými budeme projíždět. Přede mnou sedí mladí, v klidu si pokuřující jednu cigaretu za druhou. Jako by nestačil prach tlačící se dovnitř z prašných cest. Někomu je asi špatně. Už dvakrát si odběhl ke dveřím. Bylo to však za jízdy a dveře byly zavřené na západku, spíše na kus šroubu.
V půli cesty je pauza na oběd. Zastavujeme před ‘Kantene’, kantýnou v horách. Vcházím do dřevěného stavení. Spousta hrnců s něčím uvnitř a hejno much okolo. Jsem rád, že se mi trávení ustálilo, objednávám si proto jen rýži, která se zde vaří planá, bez jakékoli chuti. Vepřové nejím a ke zbytku nemám důvěru. Defekt po trase prodloužil jízdu o dvě hodiny a to znamená, že téměř za šera, ale i za dešte a s pomocí policisty nacházím kamaráda Francise.
Bydlí se ženou u rodičů v menším přízemním domě. Jednoduché zařízení bytu, betonová podlaha a hliníková střecha již dělí od stěn asi 30cm mezera. Žádná izolace či omítka. Nač taky. Filipíny leží v tropech, celoroční průměrná teplota činí 25 stupňů. Rád bych se osprchoval. Francis mě odvádí na dvorek do jakéhosi přístřešku, kde je v zemi zabetonovaná záchodová mísa bez desky a v rohu stojí velký sud plný vody. Vedle něj na zemi kbelík. Zatahuji plachtu a už se ‘kýbluji’. Jeden, dva a namydlit. Další tři na spláchnutí. Teplá či horká voda? Kdepak. Večer vyrážíme do města. Já, Francis s manželkou, Dr. Michael, Filipínec s americkým občanstvím žijící v Kanadě a soused Vinsor. Kupodivu se dovídám, že Davao je největší město na světě. Jsem také upozorněn na jeho čistotu. No v evropském měřítku by propadlo už v předkole. Všímám si spousty plechu, špíny a potulujících se psů.
Hodně jsem toho slyšel o údajně chutově nejlahodnějším, ale zároveňn pachově nejodpornějším ovoci světa, durianu. Teď ho mám před sebou. Plod velikost melounu s drsným povrchem. Je bezvětří. Michael mě přesto varuje, abych si k durianu nečichal a krémovitou hmotu okamžitě jedl. Čichat k tomu ani nemusím, abych necítil, že opravdu smrdí. Mít tak po ruce šaratici. Chutově je však durian opravdu dobrý. Složením připomíná měkký ananas.
Jsme opět v džípu, džipney, jak se zde říká. Toto všudypřítomné vozítko bez oken i bez dveří, nejrůznějších bare je společně s motorovou tříkolkou nejpoužívanějším dopravním prostředkem> >Filipín. Vyšší postavy by v tomto autě s deseti světly měly určitě problémy. Sedíme vedle sebe jako slepice, vystupuje se za jízdy. Výzdobu tvoří obrázky Ježíše Krista i nábožensky laděné nápisy. Jedeme za město na Francisovu farmu, jak jí říká.
Po pár hodinách měníme džípney za motorku. Jsme čtyři plus řidič. Všichni na jedné motorce. Sedím poslední, mám totiž batoh, který mě táhne dolu. Držím se jako klíště. Jsem na místě. Z vršku shlížím na palmový háj s boudou, jakousi louží a dva buvoly. Scházíme dolů, kde nás vítá otec Francise s přáteli. Na uvítanou mi nabízí kokosové víno domácí produkce. Svým odmítnutím si sice dovoluji dost, ale alkohol opravdu nemusím. Příjímám však nabídku na kokosový džus, momentálně je ještě na palmě. Za pár minut už mi přímo k nohám padají trsy kokosu. S mačetou v ústech pro ně vyšplhal jeden ze členů polocivilizovaného kmene Atu, žijící nedaleko.
V Čechách existuje mylný názor, že kokosové mléko je voda uvnitř kokosu. Ve skutečnosti je to kokosový džus. Mléko vznikne zpracováním kokosu a onoho džusu, který má příznivé účinky na ledviny.
Obcházím si tento kousek zkultivované džungle. Orchideje na stromech, v oné louži mečovky, paví očka, čichavci, ale i větší rybky zanedlouho končí síti. Vodu získávají z pramene, vyvěrajícího ze skály opodál. “Dáš si divokou slepici?” Zní otázka. Nevím o čem je řeč, ale odpovídám, že ano. Jak později zjišťuji divoká slepice se tu chová místo domácí. Je výrazně menší, ale když je hlad chutná stejně dobře. A když na Filipínách tak v kombinaci s rýží! Jí se opravdu se vším. Brambory jsem zde ještě neviděl.
Měsíc už osvětluje vrcholky okolních hor. Z vrcholu té nejvyšší se však nepodívám Celá oblast je uzavřená z důvodu přítomnosti jedné z muslimských ozbrojených skupin. Měním také směr, kterým budu opouštět tento ostrov. Radost z toho nemám. Pojedu za právě probíhajícího období dešťů. Radši kapky deště než kulku do zad.
Dopíjím poslední doušek kokosového džusu a myslím na to, co mě čeká v druhém týdnu mého putování po jedenácti filipínských ostrovech.
Dali