Jsem v zemi kohouta, toto ráno mě však probouzí něco zcela jiného. Takové vřeštění rozléhající se pralesem jsem ještě nezažil. Pomalu se sunu na světlo a zameřuji onu záhadu. Nedaleko ode mne, vysoko v korunách stromu, řádí tlupa opic. Nehybně stojím a sleduji své sousedy. Mám čas. Nahoru už nevystoupím, těch odboček je trochu moc. Alespoň se budu kochat nespoutanou přírodou. Smířen s nezdarem vracím se zpět. Docházím k další odbočce, kterou jsem včera minul a dávám se po ní dál. Poslední šance. Stezka strmě stoupá, pomáhám si lianami. Stále častěji si všímám otisku bosých nohou v blátě. Někdo je přede mou. Někam to vede! Půjdu tak dlouho, dokud uvidím na cestu. Mám snahu jít co nejrychleji, ale strmý kamenitý trén mě zpomaluje. Vysokých stromů ubývá, pribývá houštin divokého vína zarůstajícího stezku. Kdybych tak měl mačetu. Jsem sice malý, ale batoh se mi stále zaplétá do vínových lián.
Dochází mi voda. Tu z kaluže opomíjím, podle rad mám už brzy dorazit k potoku. Procházím opuštěným tábořištěm, až se dotánu na mýtinu s nádherným rozhledem na ostrov. Teď jsem na správné cestě. Je to však stále několik hodin chůze. Nejdříve musím najít vodu a pak půjdu dál. Vše nechávám na mýtině a vcházím hlouběji do porostu. Kopíruji zvířecí stezku, která mě přivádí ke korytu potoka. Je však úplně vyschlé. Jdu dál nahoru, ve snaze najít alespoň jednu jedinou životadárnou kaluž. Nic. Ani kapka. Zásobu vody mám tak na čtyři hlty. Potácím se zpět, vyčerpán celodenním pochodem. Cítím navíc žaludeční nevolnost. Banán, který jsem snědl před hodinou, jde ze mě ven. Jídla nemám na zbyt a tělo si navíc takhle vymýšlí. Z posledních sil si stavím stan. Je mírně z kopce, ale lepší než dutina. Abych ušetřil váhu, vrchní plášť stanu jsem nechal ve vesnici.
Mlha zahaluje horu a v kapičkách se sráží na sítové střeše stanu. Nejím, nepiji, přehřívám se. Cítím zvýšenou teplotu. Kokosové víno, to je ten důvod mých potíží. Dávám si jeden hlt vody, druhý bude na ráno, zbytek na sestup. Začíná pršet. Je to sice voda, tahle mi však může uškodit. Rychle opouštím stan, z pod kterého vytahuji igelitovou podložku ve snaze nahradit jí chybějící nepromokavý plášť. Stačí tak akorát na jednu stranu stanu. Tou druhou mi prší dovnitř. Ležím na matraci, v kaluži vody. Mokrým tričkem si chladím horké čelo. Další probdělá noc s jediným snem, který však stál zato. Zdálo se mi o sklenici plné pomeračového džusu. Fatamorgána ve snu. Probuzením jsem však zpět v reálu. Hodinu mi trvá než se dostanu k první kaluži. Džus to sice není, ale i tak z ní moc nezůstalo.
Poslední pohled na horu zahalenou do mlhy a s pocitem pokoření mizím v džungli. Definitivně se vracím zpět. Zítra je Silvestr roku 2000.
Mlsně pojídám jedno chapadlo za druhým. Lžíci rýže s černou omáčkou zapíjím kokosovou šťávou. Skvělý oběd v zátoce u vesnice Rizal. Jsem hostem Chrise, kterého jsem potkal v přístavním městečku Puerto Princesa na autobusové zastávce. Společně jsme přežili několikahodinovou jízdu po dalším filipínském ostrově – Palawanu. Je znám svou zachovalostíí, překrásným podmořským světem a plošným výskytem malárie. Piráti a pašeráci zde nejsou vyjímkou, na rozdíl od cizinců, kteří se sem zrovna nehrnou.
Přespávám u Chrise, kde také odkládám větší část nepotřebných věcí na dobu, kdy zmizím tam, kam, jak on říká, by nikdy nešel. Na dobu, kdy půjdu po stopách zbytku, kdysi jeskynního kmene Taut Batu. Po denní jízdě autobusem s okenicemi po stylově bezpečných tamních cestách vystupuji v osadě Rassang. Je to téměř konečná. Dál už moc cesty nevede. Právě zde má být člověk, který mě dovede tam, kam chci a zpět.
Vcházím na pozemek starosty, do jehož správy již zmíněný kmen patří. Bez jeho svolení se mi prý pomoci nedostane.Charles, jak se jmenuje či také „kapitán barangaj“ je mírně opilý, stejně jako celý zdejší „obecní výbor“, jehož zasedání jsem právě přerušil. S úspěchem se dostávám před zdvořilostní akt osobního přivítání se všemi přítomnými. Jsou to muslimové, to však po několika doušcích kokosového vína vůbec nehraje roli. Naše komunikace mírně vázne, díky alkoholem nabourané paměti.
Jsem tak nucen několikrát opakovat opakované. Po pár hodinách je vše domluveno a já konečně ulehám na zápraží kapitánova domu. Jen tak v oblečení na podlaze bez spacáku, matrace či sítě proti komárům. Místo těchto věcí sebou ponesu zásoby jídla na celý týden pro mě a mého průvodce, se kterým se mám sejít zítra. Buana (tak se můj společník jmenuje) potkávám na rozcestí zrovna, když se vrací s proutěnou nůší na zádech plnou banánů. Je příslušníkem kmene Palawan, hovoří stejným jazykem, jako již zmíněný kmen Taut Batu a navíc i trochu anglicky. Zatímco Buano odbíhá domu pro deku a síť proti komárum, já koupím pár kilogramů rýže a rybí konzervy. Domlouváme podmínky, kdy on ponese batoh a zavede mě tam, kam chci a zpět, já ho budu živit a platit.
Opouštíme jeho rodnou vesnici Balin Balin a rychlým krokem míříme do nitra filipínské džungle. Zprvu širší hlínitá stezka, s vodou vymletými koryty se po chvíli mění v blátivý úzký chodníček. Stoupáme po kamenech a kládách, brodíme potoky a neskutečně se potíme. Mít tak batoh na zádech, daleko bych nedošel. Buano má sice vietnamky, preferuje však chuzi naboso. Je extrémně fit, samý sval a šlacha. Své stáří odhaduje na 66, po chvíli na 68 let. Pamatuje si na hrůzy II. světové války a Japonskou invazi na Filipínách.
Přicházíme na paseku, na které stojí první chatrč obývaná příslušníky kmene mého zájmu. Buano navrhuje krátkou pauzu, během které se posilňujeme mangem a kasavou (brambory). Rozhlížím se kolem a téměř nevycházím z údivu. Nedaleko odsud stojí druhá chatrč. Je však postavena vysoko nad zemí, na úrovni korun stromů. Vím o „stromových“ lidech na Nové Guinei, ale zdejší kmen je přece původem jeskynní...
Šlapeme dál, stále nahoru. Členitý terén, viditelně zvolnil tempo. Mám tak alespoň více času si vychutnat snad až nepřirozenou zeleň, která nás všude kolem obklopuje. Každé vystoupané údolí znamená nekonečný výhled na panenskou přírodu. Buano je skvělý společník. Sám poukazuje na rostliny,
jejichž štáv se používá k výrobě jedu k potírání špiček šípů při lovu divočáků a opic. Ano opic. Ty jsou zde nezbytnou složkou potravy. Sestupujeme do dalšího údolí. Chodníček lemovaný vysokou trávou nás vede přesně k dalšímu obydlí. Vítá nás Panglima. Je uznávaným členem kmene Taut Batu a jakýmsi mezičlánkem mezi civilizací a dobou kamennou. Přijímáme pozvání k obědu. Jeho žena, matka pěti dětí, vaří rýži na otevřeném ohni na podlaze uvnitř chatrče. Začíná pršet. Tato část Filipín je stále pod vlivem monzunů, období deštů, které sebou přináší i 100% vlhkost. Tropický déšť je opravdový zážitek. Prší velice hustě, kolmo dolů. Žádný vítr, jen proudy vody bubnující o vyhřátou zem. Jsme schovaní pod střechou z palmového listí. Izolaci zespodu zajištuje podlaha z palmové kůry na kůlech, takže dovnitř chatrče se leze po krátkém žebříku.
Bauno tvrdí, že ještě slabá hodinka chůze a jsme na místě. Dvě hodinky trvající déšť byl však natolik vydatný, že my dál nemůžeme. Hladina řeky v posledním údolí, které musíme projít, je prý tak vysoko, že musíme počkat do dalšího dne, než nabude normální výšku.
Mýtinou v hustém porostu hledím na protější svah, kde jako houby po dešti vyrostlo několik symetrických chatrčí. Tento lidský kmen žije v jakýchsi mikro vesnicích o pár obydlích. Jsou to většinou sídla velkých rodin, jsou tu ale i stavení na samote v džungli. Je už šest hodin večer, když slepice a kohouti odchází na bidlo. To si právě pochutnávám na rýži a vařené rybě v kokosové šťávě. Pára ze zapařené džungle se pozvolna mísí s hustou mlhou. Stavení na protějším kopci zmizela, vše se zahalilo do absolutního temna.
Vytahuji kartáček na zuby, vymoženost západní civilizace zde nevídanou, abych pravidelnými pohyby ruky předváděl náramné atraktivní divadlo. Buano mě nezapomíná upozornit na existenci nejrůznějších hadů. Je to však malý škorpión, který odněkud dopadl na mé koleno. Komárů zde není mnoho. Ničím nerušen tak vnímám silný vřískot neznámého zvířete, který se ozvěnou rozléhá na celou džungli. Neprší. To jen hustá mlha vytváří kapky vody dopadající na naši chatrč. Loučíme se s Panglimou ještě za ranního chladu.
Blátivý chodník nás vede k řece Sumorou, sahající po kolena. Za ní další kopec, údolí a potok. Potkáváme skupinku lidí jdoucích proti proudu. Uběhlo dalších 10 minut a my se konečně ocitáme na úbočí údolí Singapan. Ostré slunce redukuje vlhkost vzduchu i fyzické síly. Zastávkou u pavučiny velkých rozměrů znovu nabírám dech.
Buanovi v patách, propocen na kůži, se ocitám před nejznámější vesnicí kmene Taut Batu. Bezejmenná osada, čítající zhruba desítku příbytků na mýtině. Několik slepic, zatím však žádný domorodec. Jdeme blíže. Nevidím nikoho, ale vím, že „oni“ vidí nás dva. Až teď. Muž se sympatickou tváří nám přichází naproti. Oděn do bederní roušky, zakrývající jen jeho mužství a s čelenkou na hlavě se zdraví s Buanem. Stojím opodál a mlčky pozoruji jejich krátký rozhovor. Následuje pozvání na sladké brambory. Gudžor, je náčelníkem vesnice. Všichni tři sedíme v jeho chatrči u ohniště spolu s jeho ženou. Stáří jim odhaduji na 40 až 50 let. Jsou doslova hladoví po jakýchkoli zprávách a tak Buano vypráví a vypráví. Já chci jít však dále, až k lidem pod horou Mt. Kilala. Tam mě však Buano sám vzít nemůže, musíme mít doprovod náčelníkova syna. Nakonec jde s námi i sám náčelník, jež mačetou upravuje místy zarostou stezku.
Šlapu ve stopách jeho bosých nohou a s netrpělivostí očekávám setkání s dalšími příslušníky jeskynního kmene Taut Batu na úbočí hory Mt. Kilala hluboko v srdci filipínské džungle
-dk-