KALEIDOSKOP: Velikonoce

Pro většinu zůstávají Velikonoce původními pohanskými svátky jara a plodnosti, které slavili už staří Slované a Germáni. Jsou oslavou jarní rovnodennosti (slunovratu), zániku zimy a vítáním jara, kdy se země probouzí k životu a pole čekají na své zúrodnění. Jako připomínka návratu stěhovavých ptáků z jihu se dříve pekly takzvaní ptáčci – uzlíky.

Jako významné a již nábožensky organizované svátky se Velikonoce objevily poprvé u Židů. Byly to svátky přesnic (pascha; hebrejsky pesach = přejití, ušetření) slavené na památku vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Připomínalo se jimi Hospodinovo milosrdenství, když při hubení prvorozenců v Egyptě přešel domy Židů, které byly označeny krví beránka. Svátky se slavily vždy čtrnáctého dne měsíce nisanu.

Pro křesťany jsou Velikonoce slavností vzkříšení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve a patří k nejstarším svátkům vůbec.

Na počátku našeho století byl o Velkém pátku ukřižován Ježíš Kristus, Spasitel lidstva, a v noci ze soboty na neděli pak vstal z mrtvých. Tato noc se proto nazývá Velkou nocí. A protože křesťané věří v posmrtný život, zvěstuje se v tuto dobu, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí.

Název Velikonoce je odvozen od Velké noci, kdy ukřižovaný Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Avšak žádný ze zachovaných historických pramenů neudává přesné datum. Tradice klade neděli po “Velké noci” na první jarní úplněk, kdy slaví svůj velký svátek Pesach i Židé.

Velikonoce tedy patří k pohyblivým svátkům, jelikož jejich datum není přesně stanoveno. Ostatní pohyblivé svátky celého roku se vždy odvozují právě od data Velikonoční neděle.

Každým rokem dnes Velikonoce připadají na první neděli po prvním jarním úplňku – tedy po prvním jarním dnu 21. března (ne pokaždé je 21. březen dnem jarní rovnodennosti – ta může vyjít podle astronomických výpočtů až o dva dny dříve nebo později). Proto Velikonoční neděle může být kdykoli mezi 22. březnem a 25. dubnem. Pokud by její datum vyšlo později, posune se o týden dopředu. Zároveň však v jedné devatenáctileté periodě tzv. zlatého čísla nesmí být Velikonoční neděle dvakrát v nejzazším přípustném datu (25. dubna). Celý tento způsob výpočtu byl přijat asi koncem 6. století a nazývá se Alexandrijský. Podle jiných pramenů jej však určil už roku 325 ekumenický koncil v maloasijské Niceji (Koncil nicejský).

Ovšem dříve dělalo tehdejším astronomům ještě potíže tuto dobu jistě stanovit. Proto si vypomáhali používáním tabulek, aby mohli křesťané v různých částech světa slavit Velikonoce jednotně. Tyto tabulky byly součástí misálů (knih s mešními texty) a tu nejstarší sestavil alexandrijský biskup Dionysius ve 3. století našeho letopočtu. Nejvíce se pak používaly tabulky sestrojené v osmém století anglosaským mnichem, který se jmenoval Beda Venerabilis (Ctihodný). Tabulky byly založeny na poznatku, že data Velikonoc se vždy ve stejném pořadí přesně po 532 letech opakují.

Velikonoční týden

Poslední týden čtyřicetidenního postu se v myšlence na Kristovo utrpení a jeho smrt nazývá velikonočním (svatým) týdnem nebo tichým týdnem. Hlavní dny, tzv. triduum (třídení): Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, se slaví velmi starou liturgií, v jejímž centru je smutek a pokání.

Pašije

Dějiny utrpení Ježíše Krista představují spolu se vzkříšením ústřední nauku křesťanství. Dějiny utrpení obsahují zatčení Ježíše v Getsemanech, výslech před synedriem (židovská velerada), bičování, korunování trním a odsouzení Pilátem, dále křížovou cestu, ukřižování, smrt a pohřeb. Dramatická inscenace dějin utrpení Krista v pašijových hrách byla ve středověku nejrozšířenější formou náboženského divadla.

Pašijový týden

Poslední týden čtyřicetidenní postní doby se nazývá pašijovým týdnem (velikonočním, tichým) na paměť Kristova utrpení a smrti.

Hlavní dny - Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, se slaví velmi starou liturgií, v jejímž středu je smutek a pokání. Význam těchto posledních dnů před Velikonocemi se projevuje různými obyčeji, jaké zná lidová zbožnost pro tuto dobu.

Květná neděle

Neděle, která bezprostředně předchází Velikonocím. Oslavuje Kristův triumfální vjezd do Jeruzaléma několik dnů před jeho umučením (Jan 12,12-13). Slavení Květné neděle je doloženo již od 7. st. V liturgii svátku jsou význačné tři momenty:

- požehnání ratolestí, jež se odehrává mimo chrám, s průvodem

celého společenství;

- čtení pašijí;

- slavnost mše svaté.

Na tuto neděli se za Jana Pavla II. začal slavit Světový den mládeže.

Zelený čtvrtek

Čtvrtek před Velikonocemi, pátý den pašijového týdne, je v křesťanských církvích od 4. st. velkým svátečním dnem, kdy se vzpomíná ustanovení Večeře Páně a světí se liturgické oleje (křižmo).

Velký pátek

Vrchol pašijového (velikonočního) týdne je v protestatské církvi jako "dobrý pátek" slavností. U katolíků je dnem památky na umučení Páně. V tento den se nepřináší oběť mše svaté. Obsahem velkopáteční liturgie je čtení zprávy o umučení Páně (pašije), uctívání kříže jako symbolu utrpení, přímluvy a prosby za celý svět a přijímání.

Bílá sobota

Den, kdy si křesťané připomínají Ježíšovo přebývání v hrobě. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť v něm (katolická) církev zásadně neslaví mši svatou a další svátosti.

Neděle

Sedmý den týdne byl v pozdně antickém planetárním týdnu dnem, který následoval po dnu Saturna a byl věnován slunečnímu kultu. V židovství byla neděle prvním všedním dnem po sabatu. Křesťané slavili na rozdíl od sabatu den vzríšení Krista jako "den Páně" v neděli. Konstantin I. nařídil v r. 321 úplný nedělní klid. Křesťan by měl světit neděli návštěvou bohoslužby a nábožensky motivovaným klidem a rozjímáním.

Poslední večeře

Jak určil Mojžíš, Židé slavili Velikonoce rodinnou večeří, při níž si připomínali velké činy, které Bůh vykonal pro blaho svého lidu zotročeného v Egyptě. Ježíšovou rodinou byli apoštolové; dva dny před svátkem je tedy svolal k večeři, poslední v jeho pozemském životě.

V těch dobách bylo zvykem, že pán domu přikázal sloužícím, aby umyli nohy hostům, než půjdou ke stolu. Toho večera Ježíš sám nalil vodu do umyvadla a začal apoštolům umývat nohy. Pak vysvětlil: "Jestliže jsem já, váš Pán, vykonal gesto lásky k vám, mnohem víc takových projevů lásky musíte vy ukázat jeden k druhému. Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás: podle toho poznají, že jste mí učedníci."

Začali jíst, potom Ježíš řekl větu, která všechny překvapila: "Amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí." Ježíš opravdu čte v srdcích lidí!

Apoštolové se nevěřícně mezi sebou dohadovali, kdo z nich to může být. Zeptali se na to Mistra a on odpověděl: "Je to ten, kdo si se mnou máčí chléb v míse. Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil!" - "Mistře, jsem to snad já?" zeptal se Jidáš nestoudně. A Ježíš mu odpověděl: "Ty jsi to řekl." A tehdy Jidáš viděl, že je odhalen, a odešel, aby dokonal to, co připravil.

Brzy potom Ježíš udělal při této památné poslední večeři gesto, na které jeho učedníci nikdy nezapomněli. Vzal chléb, požehnal ho, rozlámal a dával ho přítomným se slovy: "Vezměte a podávejte mezi sebou: toto je mé tělo, které obětuji za vás." Potom vzal kalich vína, požehnal ho a podal ho apoštolům se slovy: "Vezměte a pijte z toho všichni: toto je má krev, která bude prolita, aby všem byly odpuštěny hříchy." A pak přikázal: "To čiňte na mou památku."

Po večeři se Ježíš se svými apoštoly vydal na místo osázené olivami, nazvané Getsemane. Tam se odebral do ústraní a modlil se k Otci. Protože věděl, co se má stát, řekl: "Otče, je li to možné, ať mne mine toto utrpení. Ale ať je, ne jak já chci, ale jak ty chceš."

Vrátil se k apoštolům a zastihl je spící. Probudil je a řekl: "Hle, přiblížila se hodina, v níž budu vydán do rukou mých nepřátel. Přiblížil se ten, který mě zrazuje."

A opravdu, brzy na to k nim dorazila skupina vojáků, ozbrojených meči a holemi. Vedl je Jidáš, který jim řekl: "Koho políbím, ten to je; toho zatkněte."

Pak Jidáš přistoupil k Ježíšovi; řekl: "Bud’ zdráv, Mistře!" a políbil ho.

Vojáci spoutali Ježíše a přivedli ho před sanhedrin, nejvyšší soud sestavený ze starších židovského národa. Ti zavolali falešné svědky, aby obvinili Ježíše, ale nedokázali mu žádnou vinu. Nakonec se ho velekněz Kaifáš zeptal: "Ty jsi opravdu Kristus, Syn Boží?" A když Ježíš odpověděl že ano, Kaifáš zvolal: "Rouhal se! Všichni jste slyšeli, co řekl. Nač ještě potřebujeme svědky? Co o tom soudíte?" Ostatní odpověděli, že je hoden smrti.

Neměli však moc odsoudit ho k smrti; to podle zákona mohli jenom Římané. Proto odvedli Ježíše k římskému místodržícímu Pontskému Pilátovi, aby vynesl trest smrti.

Pilát Ježíše vyslýchal a nenašel žádné provinění. Chtěl ho propustit, ale dav stále křičel: "Na smrt! Na smrt!"

Pilát tedy učinil poslední pokus. "Je zvykem, že o Velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete, abych propustil Barabáše, nebo tohoto Ježíše?" Barabáš byl vrah. Ale dav, tak jak mu našeptávali starší, křičel: "Barabáše! Ježíše na kříž!"

Trest smrti tehdy zahrnoval krutá mučení, která končila ukřižováním. Také Kristus musel mnohé vytrpět: bičovali ho, vložili mu na hlavu trnovou korunu, na ramena mu vložili kříž a vedli ho na místo zvané Golgota, kde ho hřeby přibili na kříž, aby umíral pomalu, za krutých bolestí. Vedle něho byli ukřižováni dva zloději.

Všichni apoštolové utekli ze strachu, aby je neusmrtili s Ježíšem. Jenom Jan ho doprovodil až na Golgotu a stál u paty kříže s Marií, Ježíšovou matkou. Když je Ježíš spatřil, požádal Jana, aby se staral o Marii, jako by byla jeho matka, a Marii požádal, aby přijala Jana za svého syna.

U paty kříže byla také skupina lidí, kteří se Ježíšovi vysmívali. Říkali: "Jiné zachránil, ať zachrání i sám sebe! Ať sestoupí z kříže: ano, potom mu uvěříme." Ježíš ale vzal na sebe to hrozné utrpení dobrovolně za celé lidstvo - i za ty rouhače.

Odpouštěl vojákům, kteří ho ukřižovali, i lidu, který se mu vysmíval; zdvihl oči k nebi a modlil se: "Otče, odpust’ jim, vždyť nevědí, co činí."

Také jeden ze zločinců, ukřižovaných vedle něho, ho urážel; druhý ho okřikl: "Co to říkáš? My jsme odsouzeni spravedlivě za naše zločiny; ale on je nevinný." Pak se obrátil k Ježíšovi: "Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Ježíš mu slíbil: "Dnes budeš se mnou v ráji."

Kolem třetí hodiny odpoledne zvolal Ježíš: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svou duši." Po těch slovech skonal.

Později několik přátel sňalo jeho tělo z kříže, uložili je do blízkého hrobu a ten uzavřeli tak, že před vchod přivalili velký kámen. Ježíš zemřel a byl pohřben den před sobotou, o níž Židé oslavovali Velikonoce. V den, který následoval po sobotě, Marie z Magdaly, žena, která patřila ke skupině Ježíšových přátel, zamířila ke hrobu a uviděla, že kámen je odvalený. Vešla: Ježíšovo tělo tam nebylo!

Když se Marie z Magdaly vzpamatovala z překvapení, spěchala za Petrem a Janem a řekla: "Odnesli Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili!"

Oba apoštolové se běželi přesvědčit: bylo to opravdu tak. A tu si vzpomněli na slova, kterými Ježíš předpověděl: "Třetího dne vstanu z mrtvých."

Petr a Jan se vrátili domů. Marie z Magdaly však zůstala blízko hrobu a plakala. Náhle uslyšela hlas, který se jí tázal: "Proč pláčeš?" Marie z Magdaly si myslela, že to je hlídač tohoto místa, a mezi slzami mu řekla: "Jestli jsi to tělo vzal ty, řekni mi, kam jsi je odnesl, a já půjdu pro ně!"

Ale ten, kdo k ní mluvil, ji oslovil: "Marie!" A tu se Marie obrátila, spatřila ho a poznala: byl to Ježíš.

Ježíš byl tedy živý: opravdu vstal z mrtvých! Žena byla dojetím bez sebe a byla ještě šťastnější, když jí Ježíš řekl: "Jdi povědět, že jsi mě viděla, a také to, že vstoupím k Otci svému a Otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu."

Marie šla a řekla to jeho učedníkům. Večer toho dne, zatímco se apoštolové shromáždili u zavřených dveří ze strachu, že budou uvězněni, spatřili mezi sebou náhle Ježíše. Ukázal jim rány, které utrpěl při ukřižování, aby si byli jisti, že je to opravdu on. Potom řekl: "Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás mezi veškerý lid. Komu odpustíte hříchy, tomu bude odpuštěno i na nebesích; a komu je neodpustíte, tomu zůstanou neodpuštěny."

Toho prvního dne po sobotě se vzkříšený Ježíš také ukázal dvěma učedníkům, kteří kráčeli do vesnice zvané Emaus. Nepoznali ho a on jim vyložil všechno, co zvěstovali proroci. Vysvětlil, že Mesiáš neměl přijít proto, aby obnovil království Izraele, ale aby dal všem lidem možnost vstoupit do království Božího.

Když dorazili do vesnice, pozvali ho ti dva učedníci, aby s nimi povečeřel. U stolu Ježíš vzal chléb a lámal ho jako při poslední večeři. A tehdy ho poznali, ale v tom okamžiku zmizel jejich zrakům.

-it-

Kam dál?