ROZHOVOR: Peter Nagy poprvé v Austrálii
Zpěvák, hudebník, skladatel, textař a také fotograf, který na konci minulého roku vydal knihu fotgrafií, tento rok oslavil hned dvě výročí, 25 let kariéry a padesáté narozeniny, vydal nové dvojalbum a v současné době běží v Bratislavě původní slovenský muzikál Čajočky s jeho písněmi.
Letos jsi koncertoval, kromě některých míst v Evropě, také ve Spojených Státech a Kanadě. Právě koncertuješ v Austrálii. Už jsi tu někdy před tím byl?
Jsem tu poprvé. Austrálie je poslední z velkých kontinentů, který mi chyběl v mé cestovatelské sbírce. Velice rád cestuji. Za koncerty v zahraničí si neberu honorář. Hraji výměnnou za cestování. Pokud chce náš interpret takto vycestovat do zahraničí a hrát pro krajany, měl by mít dvojgenerační zásah, alespoň tři hity a umět se doprovázet na hudební nástroj. Pro mě je to určitý druh satisfakce, dovolit si takto koncertovat.
Na co jsi se nejvíce těšil?
Nejvíce na to, že budu konečně hlavou dolů a přijdu na nové myšlenky (smích). Na poznávání pro mě nové země, na krajany, kteří tu žijí a jsou vděční, když přijede někdo, koho znají. Já nerozlišuji Slováky nebo Čechy. Narodil jsem se jako Čechoslovák a dodnes s rozdělením nesouhlasím. Rád poznávám lidi, co žijí v zahraničí a rád se s nimi bavím, protože mnoho lidí, co žijí u nás mají najivní přesvědčení, že by mohli existovat kdekoliv, ale on to nikdo v tom zahraničí nemá lehké. Stále je na nás trošku pohlíženo skrz prsty „vy jste z té východní Evropy, kde byl komunismus“ a těžko se tak někteří naši lidé dostávají k lepší práci. Někdo má štěstí a dostne se k ní, ale není to pravidlo. Člověk se tak vyléčí z určitých naivních představ, jaké to v zahraničí je. Na druhou stranu je velmi poučné poznat situaci mimo Česko a Slovensko, aby člověk pochopil, že to dění u nás je pro celosvětový vývoj nepodstatné a člověk se vrátí takový skromnější. Obdivuji lidi, co jsou odvážní ve svém životě, co se rozhodli chytit život do svých rukou a řídí se heslem „just do it“. Jsou to většinou lidé, kteří sem přijeli za prací nebo ti, co kdysi emigrovali. Mám rád jejich otevřenost a jak si všichni tykají.
Jak se ti líbí v Sydney?
Možná mám jen „Holiday syndrome“, že se mi líbí vše v zemi, kde nemusíš pracovat. Zajímám se o architekturu a Sydney je pro mě zajímavé v tom, jak je zkloubený historický anglický viktoriánský styl s moderním. Připadá mi podobné s Torontem. Co se týká lidí. V životě jsem neviděl tolik sportujících lidí najednou. Na pláži nebo v posilovně. Hodně i těch starých, kteří to nevzdávají a ve vysokém věku sportují.
Jak si vybíráš novou muziku, co právě posloucháš?
Ze svých cest si snažím vždy dovést něco, co se u nás nedá běžně koupit. Teď například poslouchám Keňského zpěváka Erica Wainaina, dále americkou kapelu The Wallflowers ve které hraje syn Boba Dylana, Jacob Dylan a Carlu Bruni, manželku francouzského prezidenta Sarkozyho.
Co chystáš v nejbližší době?
Nedávno jsem se vrátil z Keně, kde jsem nafotil kalendář na rok 2010 s exotickými kráskami. Po příletu z Austrálie (2. 11. 2009) budu hned ten večer koncertovat. Bydlím střidavě v Praze a v Bratislavě, podle toho, kde mám zrovna koncerty. O víkendech většinou koncertuji a přes týden se věnuji focení a zařizování koncertů. Jsem sám sobě managerem. Po své čtyřicítce jsem se rozhodl, že už budu dělat jen to, co mě baví a tím se řídím.
-tomh-