Studentský pobyt v Austrálii se mi stal osudovým

Studentský pobyt v Austrálii se mi stal osudovým

Pro někoho je Austrálie několika sen který plánuje mnoho let, pro Kačku to byla relativně rychlá akce která přišla náhodou na popud kamarádky. Tvrdí, že díky Austrálii teď zvládne všechno. Za rok vyzkoušela 7 různých prací a objevila sama sebe.

 


Co bylo tím prvním impulsem, že ses rozhodla právě pro Austrálii?

Upřímně jsem o Austrálii nikdy předtím nepřemýšlela. Celé to byla tak trochu souhra náhod. Doprovázela jsem svou kamarádku, kterou jsem neviděla něco málo přes 2 roky na Australia Stories, povídání o Austrálii, kde jsem se zaposlouchala do příběhů studentů, kteří se z Austrálie vrátili a jednoduše mě nadchla ta představa pláží, surfařů a nekončícího léta. I když jsem v Česku měla vše od dobré práce, bytu, kamarádů a rodiny, šťastná jsem nebyla. Chtěla jsem udělat něco trochu bláznivého a vystoupit ze své komfortní zóny, zaplnit tu prázdnotu v sobě, poznat svět.

Takže tvoje hlavní priorita nebylo učit se angličtinu?

V mém případě byla angličtina až druhotná. Jednoduše jsem potřebovala velkou životní změnu a odjet. Angličtina mě nikdy moc nebavila, neměla jsem k ní ten správný vztah, učila jsem se jí, protože jsem musela a protože jí po nás dnes všude vyžadují. Tam mě, ale poprvé opravdu začala bavit. Jazyk Vás spojí s lidmi z celého světa, a když slyšíte a všímáte si, jak se zlepšujete, hodně Vás to motivuje a posouvá, o to víc Vás to potom baví a začnete si daleko více věřit, získáte sebevědomí.

Jaké pro tebe byly první týdny v Austrálii?

No řekla bych, že docela obstojně. První měsíc jsem bydlela sice sama v malé garsonce, takže jsem si připadala chvilkama sama. V Čechách jsem ale poznala jednu Češku, která do Sydney přiletěla týden přede mnou, takže jsme se začaly bavit a později se z nás staly kamarádky a spolubydlící. Její přítomnost mi na začátku dost pomohla, I tak mi ale trvalo, než jsem si zvykla na školu, angličtinu a celkově na nové prostředí. Je jasné, že ze začátku je všechno nové a občas člověka přepadnou chmury. Upřímně, i když jsem měla těžké dny, pořád jsem si to užívala. Nikdy mě nenapadlo se vrátit zpátky, ani na minutu. Stačilo se mi jít projít k Opeře, nebo se projít po pláži a rázem jsem byla zase v pohodě a věděla jsem, že tohle je přesně to místo kde mám být.

Na jaké úrovni byla tvá angličtina, když jsi dorazila do Austrálie a jaká je nyní po tvém návratu? Stačil ti rok na zlepšení?

S učením cizího jazyka je to dost individuální. Velmi záleží, s jakou úrovni do země přijedete, zda se obklopujete Čechy a Slováky, nebo cizinci, taky jestli se stydíte nebo ne. Poznala jsem lidi, co měli po x letech žití v Austrálii stejnou angličtinu ne-li horší, jako člověk, co tam byl teprve rok. Věřím, že některým to jde lépe, některým hůře, ale každý se zlepší, když chce. Já jsem na jazykové škole v Sydney začínala na úrovni B1. Postupem času se mi angličtina začala zlepšovat. Naučila jsem se plno frází, slovíček, zlepšila si gramatiku, a i když mluvím plynule, stále to není tak, že bych mluvila jako rodilý mluvčí. Musela bych v cizině žít delší dobu, minimálně 4-5 let. Určitě jsem se hodně posunula, ale stále je co zlepšovat.

Mimo to, že jsi v Sydney studovala jazykovou školu a obchod, jaké jsou tvé pracovní zkušenosti?

Do Sydney jsem přiletěla v půlce sezóny, na začátku roku, což na hledání práce není úplně nejvhodnější doba, ale práce se také najde. Ideální doba z celého roku je září, říjen. To přijíždí i nejvíc studentů a turistů. Práci se mi ale jako každému nakonec najít podařilo a nebyla jen jedna. Za rok jsem stihla vystřídat 7 a hned několik pozic. Prodávala jsem zmrzlinu na pláži, pracovala jako food runner, hosteska, servírka, v kuchyni, uklízela jsem a nakonec jsem odjížděla i s baristickým kurzem. Sydney je z australských měst to největší, takže je tu jednodušší sehnat práci. Pokud bych měla vše shrnout, tak nejlepší práci, byla určitě má první. Prodávala jsem zmrzlinu na Bondi na pláži.

Většina lidí, má strach právě z toho, že si nenajdou práci, měla jsi to podobně?

Já jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, věděla jsem, že si jí nakonec najdu, pokud se budu snažit. Každý koho jsem znala si práci nakonec našel a to i s minimální znalostí angličtiny. Možná člověk bude ze začátku uklízet, hlídat děti, pracovat v kavárně, umývat nádobí, ale strach z toho, že se práce nenajde, je naprosto zbytečný. Dvě práci jsem nezískala díky mé angličtině, ale díky mé energii. Pokud Vašeho zaměstnavatele zaujmete a budete si věřit, smát se a uděláte dobrý dojem, tak Vám tu šanci dá. Je to taky hodně o tom se umět prodat a věřit v to nejlepší. Stejně jako tady u nás. Upřímně řečeno, se mi taky nechtělo chodit a rozdávat životopisy. I když jsem měla zkušenost se zahraničím, hledat si práci sama byla pro mě úplně nová zkušenost. Pamatuji si, že jsem poprvé seděla dvě hodiny před jednou restaurací a pořád se odhodlává vstát a dát jim svůj životopis. Nakonec jsem se odhodlala a oni mi zavřeli přímo před nosem. Ted na to s úsměvem vzpomínám. Jakmile to uděláte jednou, podruhé to bude lepší a pak Vám to už ani nepřijde.

V čem tě Austrálie nejvíc překvapila?

V tom jak jsou tu lidé otevřenější, milejší a uctivější, většina se na Vás směje, nikdo se na Vás nekouká skrz prsty. Je jedno co máte na sobě, jaké máte vlasy, styl oblékání, jste to prostě vy. Pamatuji si, že kolikrát kolem mě někdo těsně prošel a už se omlouval přitom mně ani nestrčil. Těch věcí bych určitě našla spoustu, ale nejvíc jsem byla překvapená tím, jak jsem se tam cítila bezpečně. Daleko víc, než u nás v Česku. V Austrálii je úplně normální, že si lidé nechávají věci na ulici. Funguje takhle i pošta, nebo cokoli, co potřebujete doručit, Vám kurýr nechá přede dveřmi a může to tam ležet i dva, 3 dny ale nikoho z Vašich sousedů ani nenapadne si něco vzít. Můžu uvést příběh ze života, kdy si moje kamarádka nechala klíče v helmě na skútru a druhý den ráno je tam taky našla. Nebo když lidé pracovali na počítači v kavárnách a v klidu si odskočili a veškeré své věci včetně peněženky, mobilu, počítače nechali na stole. Večer po práci kolem 10,11h jsem často chodila pěšky 11 kilometrů domů a nikdy jsem se ani na chvilku necítila ohrožená. Měla jsem tu možnost žít 4 měsíce v USA, kde jsem se tak bezpečně necítila.

Říkáš, že jsi předtím žila 4 měsíce v USA, kdybys měla porovnat život v Americe a v Austrálii?

Já nerada porovnám, protože každá země je úplně jiná. V Americe jsem strávila jen 4 měsíce, což není dlouhá doba. Taky jsem za tuhle zkušenost vděčná a ráda na to vzpomínám. Stejně jako jsem v Austrálii prožila nejlepší rok života v USA jsem prožila ten nejlepší měsíc života. Každopádně mi Amerika nepřijde tak bezpečná a nedýchalo to na mě takovým klidem a pohodou jako Austrálie. V USA jsou hotely často oploceny drátem a určitá místa mi přišla trochu špinavá a nebezpečná.  V USA se sice říká americký úsměv, ale ty lidi mi kolikrát přišli trochu falešní, i když to nerada přiznávám. Na Austrálii se mi líbí, že tam jede hodně zdravá strava a cvičení. Amerika je tím pravým opakem. Austrálie mě nadchla daleko víc, má určitou energii a atmosféru. Kdybych si měla vybrat, kde žít, jela bych zase do Austrálie, možná bych si tentokrát zkusila žít v jiném městě.

Co ti tvůj roční pobyt v Sydney dal a je něco, co ti například i vzal?

Vzal mi pohodlí a velký komfort co jsem měla doma. Od té doby jsem žila permanentně v nekomfortní zóně a musela se pořád tak trochu nutit a překonávat. Styděla jsem se mluvit před spolužáky v angličtině, a když mi má učitelka oznámila, že budeme mít každý týden prezentace, tak mi bylo tehdy dost špatně…Taky jsem to dala. Bylo mi špatně už z představy, že budu muset chodit s životopisem a hledat práci. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo. Nikdy nezapomenu na momenty, kdy jsem obsluhovala zákazníky a vůbec jsem jim nerozuměla, kolikrát jsem improvizovala a tak nějak se snažila, co to šlo. Nakonec se mi ale všechno co jsem do toho roku vložila, vrátilo zpět. Právě díky lidem, které jsem poznala a zážitkům, na které nikdy nezapomenu, moje angličtina se taky v mnohém posunula. Co mi dal? Určitě velké uvědomění, sebejistotu, skvělé přátele, zážitky. Dokážu si teď víc cenit věcí a jsem vděčnější. Často vzpomínám na některé moje momenty, sama sobě se směju a říkám, že teď zvládnu úplně všechno. Zjistila jsem, že ke štěstí a spokojenosti nepotřebuju napěchovanou skříň s oblečením. V Sydney jsem si vážně vystačila s málem. Spaly jsme tři holky v jednom pokoji. Všechny jsme do toho šly, protože jsme chtěly ušetřit. Dokonce jsem spala s jednou mojí spolubydlící na matraci. Sice to může znít hrozně, ale mně to tenkrát opravdu tolik nevadilo. Ve finále jsem doma vůbec nebyla. Člověka to nutí chodit ven, ještě k tomu, když bydlíte pár kroků od pláže

Co bys poradila člověku, který se chystá do Austrálie?

Ať hlavně nevěnuje takovou pozornost zkušenostem a zážitkům druhých lidí, protože to jsou jejich zkušenosti a jejich zážitky. Každý z nás si píšeme svůj vlastní příběh a vše je zcela v naší režii. Je důležité s jakým přístupem a nastavením přiletíte! To platí trochu i pro život všeobecně. To co vysíláte, taky přijímáte. Hodně lidí mě před odjezdem strašilo, jak je Austrálie drahá a těžko se tam hledá práce, že tam ten život vlastně není tak růžový, jak to na první pohled vypadá. Ano to může být pravda, ale záleží na hodně věcech. Jazyk, předchozí zkušenosti, jací vůbec jste, co od toho očekáváte, mohla bych takhle pokračovat do nekonečna. Narazila jsem na lidi, kteří se vrátili zpět celkem brzo, nelíbilo se jim.  Pořád si stěžovali na práci, na peníze. Nelíbilo se jim, že aby ušetřili, museli sdílet pokoj se spolubydlícím, nelíbilo se jim to a nelíbilo se jim tamto. Narazila jsem taky ale na lidi, kteří si našli dobře placenou práci, po čase si našli třeba i partnera, dobrý kamarády a život tam si užívali a všechno jim to prostě tak nějak chodilo. Zjistili, že je to tam naplňuje třeba daleko víc než ČR. Je jasné, že začátky jsou vždycky těžký. V mém případě si to všechno sedlo tak po půl roce i s prací jsem to neměla tak jednoduchý. Hold musíte chvilku vydržet a nevzdat to, jak s hledáním práce, tak s angličtinou. Ale úplně to samé platí pro život ČR, tady taky nemusíte být spokojený, taky musíte občas zatnou zuby. Chci říct, že stát se může cokoli, ale pokud to nevyzkoušíte, tak to nikdy nezjistíte a pak do konce života budete litovat, že jste nenašli odvahu a nešli do toho.

 

 

Kontakty na Katku:

https://www.facebook.com/kacenka.milfaitova

https://www.instagram.com/waythroughlife/ 

Kam dál?